Když si dobře přečtete projev A. Hitlera z 26. září 1938, ale i řadu dalších, tak zjistíte, že německý vůdce touto nenávistí přímo přetékal. Šířil ji a po jeho příkladu nacisté, velcí i ti malí, a dokonce mnozí „naši“ Němci, aniž byli členy strany, si z našeho prezidenta doslova udělali fackovacího panáka. Lili na něj nejhrubší nadávky, vymýšleli na něj ty nejhorší zločiny, zvláště ty, jichž se dopouštěli sami, a nazývali jej „krvavým psem Benešem, válečným štváčem, vůdcem česko–židovsko–bolševických hord“. Jen uvedená fakta svědčí o německé politické více než pokleslosti.

Budeme–li zkoumat, kde stejná až patologická nenávist vůči Benešovi se vzala u odsunutých Němců z Československa a jejich dnešních potomků, a to nejen u profesionálních funkcionářů sudetoněmeckého, pak můžeme konstatovat, že vztah k našemu prezidentu Benešovi zdědili po Hitlerovi a jeho věrných. Nezapomeňme, že sudeti jsou nositeli henleinovských tradic, jichž součástí je i protibenešovská zuřivá až zvířecí nenávist. Srovnáváme–li vztah sudetů k Benešovi a Hitlerovi, můžeme dojít k jednomu závěru. Zatímco po Hitlerovi podle bontonu hodí občasně jedním slovem, ještě někdy provázeným tichou spěšnou omluvou adresovanou do germánské Walhally, ač vůdce byl vlastním hrobařem sudetoněmectví v ČSR, jak se vyjádřil jeden z německých historiků, ač führer nahnal na fronty druhé světové války statisíce sudetů, z nichž asi 200.000 padlo „hrdinnou smrtí za vůdce a vlast“, pak na Beneše hází snad všechno zlo světa, viní jej ze všeho špatného, samozřejmě i z toho, co udělat ani nemohl.

Pohled sudetů na Beneše, jeho soustavné napadání a odsuzování patří myšlenkově i svými projevy do nacistické éry, z níž mnozí z nich dosud nevyrostli a zřejmě do své smrti ji nebudou moci v sobě překonat. Jejich kultura mezilidských i politických vztahů, přestože se neustále ohánějí podanou rukou, usmířením, stavěním mostů, od té germánsko nacistické se často ani neliší. Vymyšlenosti a lží, stále a stále opakované, přestože nesčíslněkrát byly vyvrácené, staví proti pravdě a historickým faktům. Ne nemnozí ze sudetů byli a jsou, jak svými slovy i skutky dokazují, dobrými učedníky Josefe Goebbelse. Mají–li česko–německé vztahy se nějak zlepšit, musí se především vnitřně změnit ti sudeti, kteří ještě dnes žijí v nacistické minulosti. A není jich zrovna málo. Ti, kteří špínu nacistické minulosti dovedli překonat a v souladu s tím i jednají, patří k té možné nové a lepší budoucnosti, jež časem se projeví. Rozumné vztahy česko–německé, postavené na bázi rovného s rovným, naše sousedství vyžaduje.